Hlavní strana

Eva a Martin žijí splněný sen mnoha milovníků koní. Před osmi lety sbalili kufry i děti a přestěhovali se z Prahy na venkov. Vrátili půvab starému statku v Oldřichově nedaleko Tábora a obnovili v něm konírnu. Pořádají tu jezdecké letní tábory pro děti i vyjížďky pro ostatní zájemce. Co nevidět se budou moct projet i v nové jízdárně, na kterou si Eva s Martinem půjčili u Zonkyho.

Web: zonky.cz, foto: Kateřina Linhardtová

Vyrůstala jste na pražské Babě. Kde se u „holky z města“ vzala láska ke zvířatům a přírodě?
Možná v tom má prsty můj dědeček, který vyrůstal v hájence. Moji rodiče mají zvířata rádi, ale tím, kdo domů vodil nalezené psy, jsem byla já. Celé dětství jsem snila o tom, že si pořídím koně. Máma se mě ptala: „A kam bychom ho dali, Evičko?“ Já na to, že si postavíme na zahradě stan a koníkovi necháme náš dům.

Jak jste žila, než jste si pořídila konírnu?
Vystudovala jsem střední i vysokou zemědělskou školu a pracovala jsem v laboratoři molekulární genetiky na Akademii věd ČR.

„Když se mi narodil nejstarší syn, trávila jsem s ním hodně času u své babičky v jižních Čechách. Tehdy jsem si řekla, že by bylo pěkné takhle venku žít už napořád.“

Za pár let jste se pak s manželem stěhovali?
Ano, v „nejvhodnější“ možný okamžik. Nejstaršímu synovi bylo osm let, prostřednímu tři a posledního jsem teprve čekala. Když jsme to tu koupili, stavení bylo v rekonstrukci. Předchozí majitel ji pojal citlivě, pěkně postaru, to se nám líbilo. Dům byl ale neomítnutý, podkroví ještě neexistovalo. Navíc byly všude elektrické přímotopy a my se nastěhovali v sychravém listopadu, takže první zimu jsme tu „protopili kalhoty“.

Která zvířata jste si pořídili nejdříve?
Z Prahy jsme přišli se dvěma psy a kočkou. Pak jsme pořídili králíky, kachny a pár slepiček. Jednou mi zavolala kamarádka z Prahy, že by u mě potřebovala ubytovat kozu. Už ji nemáme, ale chceme si zase nějakou pořídit. Jsou přátelské a je s nimi legrace. Koně jsem původně chtěla jen jednoho pro sebe, pro radost. Postupně k nám ale začala chodit děvčata, která se chtěla naučit jezdit na koni a starat se o něj. V létě k nám zase naši kamarádi z města posílali svoje děti. To už jeden koník nestačil. Oslovili nás také lidé, kteří hledali ustájení pro svého koně. A tak máme nakonec koní jedenáct.

Je vůbec možné, abyste odjeli na dovolenou celá rodina?
Od té doby, co máme koně, se to zatím nepovedlo, protože všechny vydělané peníze vracíme do statku a hospodářství. Máme ale štěstí, že se z obou našich veterinářek staly i rodinné kamarádky a nabídly se, že nám to tady pohlídají, ať si můžeme taky někam vyrazit jako rodina. Rádi bychom někam jeli, už kvůli našim klukům.

„Naposledy jsme s nimi byli u moře, když byli malí, a moc si to nepamatují. Léto na statku s koňmi je splněným snem pro děti, které v tom nežijí. Pro naše kluky je to ale všední den.“

Jak vypadá ten všední den?
Ráno vstanu s kluky do školy. Celý den se starám o zvířata a jejich zázemí, věnuju se výuce jízdy na koni nebo jsem s někým na vyjížďce. Nejvíc se s rodinou užijeme v zimě, protože se stmívá už ve čtyři, tak se držím doma. V létě ale bývám u zvířat třeba až do deseti večer.

Schází vám něco ze života ve městě?
Nechybí mi asi nic. Praha je pro mě už moc hektická. Manžel si občas výlet do Prahy rád udělá. Projde se po Starém Městě, zastaví se na pár hodin v knihovně a pak si zajde na pivo k Černému volovi. Já si taky ráda vyrazím do kina nebo divadla, ale za kulturou se dá jít i tady v okolí.

„O přátele jsem kvůli stěhování na venkov naštěstí nepřišla. S kým se vidět chcete, s tím se vidíte. Bez ohledu na to, jestli bydlíte pět, nebo padesát kilometrů od sebe.“

Váš dům je hodně starý. Víte něco o jeho historii?
Kolem roku 1890 tu vznikla jednotřídka, ale dům je určitě starší. Po nástupu komunismu tady působilo JZD, nejdříve tu byli tažní koně a v kuchyni měli své stáje býci. V 70. letech sem přišla mladá zootechnička, která tady založila jezdecký oddíl. Pak ale odešla a vrátili sem býky. Skladovali tu i pneumatiky a oleje. Po revoluci dostaly dům v restituci zpátky dvě staré majitelky, které ho prodaly muži, jenž započal rekonstrukci. Od něj jsme pak dům koupili my.

Jakou roli ve vašem příběhu hraje Zonky?
Původně jsme si půjčili na koupi přilehlých pastvin pro koně. Jenže se ukázalo, že soused, který nám je chtěl prodat, nevěděl, že na nich vázne předkupní právo pro zemědělce, který si je dlouhodobě pronajímal. Tak jsme realizovali záložní plán – stavbu jízdárny. Tu jsme taky nutně potřebovali. Stará jízdárna byla vlastně jen prostranství s udusanou hlínou. V létě byla vyprahlá a tvrdá jako beton, což pro koně není nejlepší. Když zapršelo, museli jsme zase čekat několik dní, než to moře bláta aspoň trochu vyschne.

Proč jste si vybrali zrovna Zonkyho?
Četli jsme rozhovor s Lucií Tvarůžkovou a řekli jsme si, že za zkoušku nic nedáme. Později jsme více pronikli do způsobu, jak to celé funguje, a je nám to moc sympatické.

„Myslíme si, že by to mohla být budoucnost půjčování peněz. Taky se nám líbilo, že nemusíme kvůli sjednání půjčky jezdit do Prahy, všechno se vyřešilo online.“

Nikde nevidím stáj. Kam chodí koně spát?
Stáj nemáme, koně chováme venkovně. Mají samozřejmě přístřešek, kam se mohou schovat, když prší, nebo v létě před sluncem a hmyzem. Jinak se ale vracíme k přirozenému způsobu chovu. Kůň je stepní zvíře, stáj nepotřebuje. Navíc kromě přístřešku mají i pláštěnky.

Jaký je váš nejkrásnější zážitek s koňmi?
Asi celý můj život s nimi. Vzpomínám si ale na jeden krásný moment, když jsem byla na instruktorském kurzu s mým koníkem Feldou. Kurz probíhal několik dní a já se vracela na noc domů, zatímco Felda na mě čekal na místě pořádání kurzu. Jednou ráno, když jsem přijela a vešla do dvora, Felda mě už zdálky vítal radostným řehtáním. Zní to asi legračně, ale mě to tehdy hrozně dojalo. Krásné bylo také to, když se narodilo naše zatím jediné hříbě.

Kromě toho, že se lidem staráte o koně, čemu se ještě věnujete?
Učím jízdě na koni, provozujeme ubytování a taky pořádáme jezdecké letní tábory. Snažíme se, aby se děti naučily jezdit i se o koně starat. Večer je zaženeme do postele a pak s manželem vaříme na další den. Je to docela náročné, hlavně zodpovědnost za děti člověka unaví. Ale neměnili bychom, baví nás to.